Mlýny patřily od středověku k výnosným zdrojům obživy a jejich majitelé k privilegovaným a nejbohatším vrstvám obyvatel nejen na vesnicích, ale také ve městech. Zpravidla patřily majitelům panství, na kterých byly zbudovány, a mlynáři jim za provoz odváděli vysoké poplatky. Teprve po zrušení patrimoniální správy se mlynáři stávali jejich plnými vlastníky a z mlýnů tak samostatně hospodařící subjekty.
Nejstarší písemné zmínky o existenci lhoteckého mlýna ve štítinském urbáři se dochovaly v souvislosti s povinností čistit lhotskou strouhu.
V karolinském katastru jsou při statku hraběte Viléma Lichnovského z Voštic zapsány dva vrchnostenské vodní mlýny o dvou složeních – jeden u osady Lhota, druhý ve Smolkově.
1721
Změny v držbě statku se promítají do vlastnictví mlýnů. Mlýn ve Lhotě na základě svatební smlouvy z 20. ledna 1822 vlastní mlynářský mistr Franz Hrnčíř (Hienczirz) se svou ženou Mechtildou Annou, dcerou mlynáře Franze Wallera z Černého mlýna na raduňském panství.
Lhotecký mlýn vedle mlynářské živnosti provozuje i zemědělské hospodářství na selské usedlosti č.p. 1 ve Lhotě, která k mlýnu náleží.
Mlýn kupují manželé Anton a Marie Halfarovi prostřednictvím jejich provdané dcery Marie mlynaří ve Lhotě Petr Suchánek, syn kateřinského mlynáře Jana Suchánka.
Vražda lhotského mlynáře, aneb pravdivý příběh o zločinu a pokání...
Přízemní roubenou budovu mlýna s doškovou střechou a pilu kupují manželé Franz a Marie Jurečkovi.
Mlýn si pronajímá Jan a Magdalena Havlíčkovi. O čtyři roky později jej odkupují.
O vodníku Slámovi
Starý mlynář Havlíček vyprávěl...
Majitelé nechají doškový mlýn i s pilou zbourat a staví novou zděnou přízemní budovu.
Obytná budova je zvýšena o další patro.
1911
Jan Havlíček nahrazuje mlýnské kolo turbínou a zřizuje elektrické osvětlení ve mlýně, v pěti chalupách, ve škole, v hospodě a na nádraží.
O Janu Havlíčkovi
Rod Havlíčků pocházel...
V obchodním rejstříku je zapsána živnost J. Havlíček, umělý válcový mlýn, Lhota. V následujících letech vlastní a provozuje několik mlýnu a stává se tak největší mlynářskou firmou na Opavsku.
1914
Provoz mlýna se rozrůstá o silo a čistírnu obilí.
1934
Firma J. Havlíček, mlýny a pila Hlučín získává od Rolnického akciového cukrovaru v Háji u Opavy mlýn ve Smolkově a mlýn v Háji Chabičově.
Podnik přebírá syn Ladislav Havlíček a zakládá se svým švagrem prokuristou Emanuelem Hradským veřejnou obchodní společnost Havlíčkovy mlýny Hlučín, Havlíček a Hradský.
1937
Nacistická správa Hlučínska připojeného k Německé říši povoluje v Hlučíně vznik firmy Hultschiner Mühlenwerke Josef Scholz, Kommanditgesellschaft (K.G.) in Hultschin. Obchodník Josef Scholz si pronajímá Havlíčkovu a Hradského veřejnou obchodní společnost za roční nájemné ve výši 50 000 RM, název byl poněmčen na Havlíček Mühlen Hultschin, Havlíček a Hradský.
Ihned po osvobození 30. dubna 1945 veřejná obchodní společnost Havlíčkovy mlýny obnovuje provoz mlynářské živnosti na svůj účet.
Josef Scholz je odsunut do Německa a jeho společnost zaniká.
Mlýn je opravován a rozšířen do dnešní podoby.
1946-1947
Mlýn je zestátněn, jeho správcem se stává podnik Československé mlýny, a je začleněn do Slezských mlýnů, n.p. Opava.
1948
Je proveden výmaz firmy Havlíčkovy mlýny z podnikového rejstříku, avšak společníci Havlíček a Hradský se proti tomuto rozhodnutí odvolají a vynutí si zrušení výmazu.
17. dubna zachvacuje budovu mlýna požár, provoz je omezen, mlýn nadále slouží pouze jako míchárna krmiv.
1986
Areál mlýna slouží jako skládka.
1991-2000
Po požáru je velká část mlýna v havarijním stavu a nepřístupná.
2000
Areál je odkoupen a začíná se s rekonstrukcí mlýna a úpravami okolních dlouhodobě zanedbávaných pozemků.
2007 Číst dál
Vzniká sdružení Mlýn u vodníka Slámy, které pořádá první společenské akce v areálu.
2008
Projekt „Vesnické muzeum u vodníka Slámy“ je finančně podpořen z programu LEADER – Místní akční skupiny Opavsko.
2010
V bývalé čistírně mlýna je ve dvou patrech otevřeno Muzeum mlynářství.
2011Created in ARSYline.cz
Největším mlýnem vodní síly v našem kraji jest mlýn Havlíčkův ve Lhotě se svými rozsáhlými pozemky. Mlýn tento držívala stará rodina Hrnčířů až do let 1870, kdy poslední potomek této rodiny František svůj mlýn odprodal jakémusi Halfarovi, menšímu mlynáři z Tvorkova v pruském Slezsku. Prodavatel Hrnčíř vymínil si při prodeji dosti značný výměnek, který Halfara velice tížil. V letech sedmdesátých přišla hodně mokrá a neúrodná léta, asi sedm po sobě. Obilí nebylo a mlynář nemlel, aniž z pole něco sklidil.
Výměnkář Hrnčíř byl bezohledný člověk a pronásledoval Halfara žalobami, když tento nemohl jemu v pravý čas a celé kvantum výměnku dodati. Z této příčiny povstalo mezi oběma veliké protivenství a nenávist. Halfar a jeho rodina zdála se býti dosti svědomitá a křesťanská. Žena Halfarova byla zvláště zbožná osoba, ale začátkem toho protivenství zemřela, rovněž brzy nato i jeho hodná starší dcera. Mlynář zůstal se svým tichým mírným synem Josefem a poslední dcerou, nepříliš hospodárnou, na svém mlýně už skoro v zoufalství hospodařili a se svým výměnkářem na život se hněvali. Mlynář Halfar pojal tak strašnou myšlenku do sebe, že protivníka svého zavraždí.
Výměnkář Hrnčíř rád sobě a často vyšel na procházku, a to nejčastěji k večeru, když se už hodně setmělo. Halfar, který nevypustil ze srdce myšlenky Hrnčíře zavraždit, připravil se odhodlaně na tento skutek. Bylo to v adventě v tmavé noci, když si Halfar vzal připravenou už silnou hůl z tvrdého dříví, podobající se nějakému kůlu, a za tmavého večera sedl si do údolí pod železniční trať u samé cesty, kde starý Hrnčíř musel cestou okolo Halfara z Lazce ke Lhotě jíti. Ve chvíli, kdy Hrnčíř došel k Halfarovi, tento vyskočil a zasadil svému výměnkáři tím svým klackem silnou ránu do hlavy. Hrnčíř po této ráně ještě k zemi nepadl, ale odběhl pár kroků na pole, Halfar jej dále pronásledoval a mlátil klackem až Hrnčíře dobil, nechal jej ležeti a klacek krvavý zastrčil do skuliny pilíře mlýnské stodoly.
Druhého dne ráno, když šli lidé Lhotští do Lazec na roráty, pozorovali, že na poli, pár kroků od cesty, leží člověk a nehýbá se, ač na něho bylo několikrát voláno. Tito lidé poznali, že jest to mrtvola a prohlédli ji. Zhrozili se však, když poznali, že jest to pán mlynář Hrnčíř.
Zpráva ta se ve chvíli roznesla do okolí a četnictvo dostavilo se ihned na místo vraždy a též ihned Halfara zatkli a odvedli. Na místo zavražděného sebralo se hodně lidu a mrtvolu, která přes noc přimrzla, Lhotští lidé odvezli do jeho výměnku a po prohlídce lékařské byl na hřbitově hrabyňském pochován.
Co se ale stalo s Halfarem? Je to dlouhá historie, ale aspoň krátce to zde uvedu.
Halfar se k vraždě nepřiznal, ač byly mnohé známky, které dávaly důkazy, že to mohl jen on spáchati. Zemský soud v Opavě nemohl vraha odsouditi, protože neměl dostatek důkazů a soud byl podán před slezskou porotu. Halfar musel tedy celý půl roku ve vězení čekati, až zasedala zemská porota, která po důkladném jednání pro nedostatek důkazů a tvrdošíjné zapírání Halfarovo vraha osvobodila. Halfar přišel na svobodu, ale jeho svědomí jej tak hryzlo, že nepoznával žádné svobody, ale byl skutečným vězněm. Přestal se stýkati s lidmi, ze žádným slova nepromluvil, ani s domácím. Chodil sám po poli, po loukách, v dlouhém šedém plášti, s obnaženou hlavou a ponejvíce bosý, ustavičně držel růženec v rukou a modlil se. Do kostela hrabyňského v neděli chodíval, ale sám přes lesy, aby lidi nepotkával. V kostele klekával u samých dveří, na žádného se nepodíval a první k domu zase utíkal. Málo též pojídal, snad jednou denně, a vypadal jen kost a kůže. Celé okolí dobře vědělo, že mlynář Halfar sám sobě tresty a vězení předkládá a sebetrýzněním svůj hřích odpykává. Halfar několik roků takto svůj život trávil, až konečně onemocněl a ulehl. V té době konaly se svaté misie v Hrabyni. Známý pan farář Böhm věděl všecko, jak se Halfar chová, a proto vyslal do Lhoty dva misionáře, aby nemocného mlynáře připravili na cestu do věčnosti.
Skutečně se také podařilo těmto obětavým kněžím, že Halfara přivedli k tomu, aby se přiznal, že on je vrahem svého výměnkáře Hrnčíře, a žádal kněze, aby směl vykonati svatou zpověď. Ti povolili, ale s následující podmínkou: že Halfar musí dříve před více lidmi prohlásiti sám, že on je vrahem svého výměnkáře Hrnčíře. Nemocný přivolil. Vyvedli jej ze světnice až na dvůr, kde stálo velké shromáždění občanů. Halfar byl rodem Polák a vyslovil se následovně, majíce ruce vzhůru rozepjatés namáhavým hlasem a plačtivě zvolal: „Lidé dobří! Poslouchejte mě teď všichni. Přiznávám se vám, že já jsem zabil výměnkáře Hrnčíře. Prosím vás všechny proste za mě pána Boha, aby mi to odpustil a buďte všichni s Bohem…“
Nemocný žalostně se rozplakal a lid s ním rovněž. Odvedli nemocného do světnice a kněz po jeho upřímné zpovědi, udělil jemu kněžské rozhřešení. Halfar přijal svátosti umírajících s největší pokorou a druhého dne zemřel. Celý kraj měl z toho radost, že Halfar vyznal veřejně svou vinu, ale největší radost měl hrabyňský pan farář, že jeho ovečka, o kterou se tak bál, že zahyne, navrátila se k pastýři věčnému.
Starý mlynář Havlíček vyprávěl svým vnučkám pohádku o vodníku Slámovi, žijícím na Lhotském splavu.
„Jednoho léta bylo veliké sucho. Nepršelo, úroda byla bídná, lidé sklidili jen málo obilí a mlýn neměl co mlít. Mlynář měl velkou rodinu, kterou potřeboval uživit, zaměstnancům na výplaty chybělo, provoz mlýna nemohl platit, dluhy mu rostly, byl zoufalý. Šel tedy jednoho dne ke splavu a chtěl svůj život skokem do vody ukončit. Když k vodě došel, objevil se vodník Sláma. Ptá se : „ Co se děje mlynáři, že jsi tak smutný ?" a mlynář mu pověděl o svých problémech, o chuti skoncovat se životem. Vodník mlynáře vyslechl, přemýšlel, pak skočil pod splav a za okamžik vyplaval s ošatkou plnou zlaťáků. „ Tady máš mlynáři půjčku „ pravil „až zase začneš ve mlýně mlít, vyděláš, peníze mi vrátíš." Sláma zmizel pod hladinou a mlynář ještě dlouho seděl na břehu řeky, němý údivem.
S půjčkou ve špatných dobách dobře hospodařil. Příští úroda se vydařila, mlýn vydělal a mlynář se jednoho večera vydal vrátit Slámovi půjčené peníze. Stál u splavu a volal: „ Slámo, Slámo ....Slámo, Slámo..." . Z řeky vykoukl cizí, neznámý vodník a křikl na mlynáře : „ Co tady řveš člověče ?" „Hledám vodníka Slámu, přišel jsem mu vrátit půjčku. „ „Sláma tady už není. *Pleskavec ho zabil „ řekl zelený mužík a zmizel pod splavem. Mlynář dlouho hleděl do hučící vody. Tiše děkoval Slámovi za to, že mu zachránil život. Peníze si odnesl domů a schoval je na horší časy.
Přejeme Vám všem, abyste při problémech, které všední život přináší vždy našli svého Slámu. A kdybyste jej nenašli, přijďte si postěžovat tomu, který dneska sedí nad mlýnskou strouhou.
Rod Havlíčků pocházel ze zahradnické usedlosti č.p. 47 ve Starých Mokrých Lazcích. Tam se také narodil 15.1.1846 Jan Havlíček v rodině Bartoloměje Havlíčka (*1807) a jeho manželky Kateřiny (* 1810), dcery Karla Jaroschka, zahradníka taktéž ve Starých Mokrých Lazcích, kteří byli sezdáni 10.8.1830.
Jan Havlíček starší se poměrně brzy – 9.6.1868 - oženil s Magdalenou (*22.7.1848), dcerou Johana Komara, sedláka ve Starých Mokrých Lazcích č.p. 41, a jeho ženy Kateřiny, roz. Bluchové ze Štítiny.
Dne 27.10.1870 se novomanželům narodil prvorozený syn Jan a potom dětí přibývalo. Havlíčkovi se pro zlepšení životní úrovně rozhodli v r. 1890 pronajmout si mlýn ve Lhotě u Opavy od stavitele Franze Jurečky a jeho ženy Marie z Ostravy-Třebovic, kteří se právě stali novými vlastníky mlýna i se selskou usedlostí č.p. 1. A 29.7.1893 Havlíčkovi mlýn po dobrých zkušenostech odkoupili.
Jejich syn, již zmíněný Jan Havlíček, se sice vyučil mlynářskému řemeslu, ale potom působil jako hostinský v blízkém Martinové, kde se 12.2.1895 oženil a založil rodinu s Marií (*3.9.1874), dcerou hutníka Josefa Husara z Moravské Ostravy a jeho manželky Rozálie, roz. Slavíkové. Na svět spolu přivedli v Martinově dceru Boženu (*16.12.1896) a syna Jana (*12.7.1903). Další dvě děti, Ludvík (*16.8.1905) a Ladislav (*14.12.1906), se jim narodily již ve mlýně v Lhotě u Opavy, který na základě odstupní smlouvy č. 3986 z 24.7.1905 získali i se selskou usedlostí č.p. 1 od rodičů.
Starý doškový mlýn následujícího roku zbourali a postavili nový zděný mlýn. V r. 1911 mlýn zdvihli o patro a přistavěli obytnou budovu, v r. 1913 místo vodního kola postavili turbínu a zřídili elektrické osvětlení nejen pro mlýn, ale také pro lhoteckou školu, hostinec, nádraží a dalších pět chalup. Na základě žádosti Jana Havlíčka z 27.2.1914 byla jeho mlynářská živnost zapsána do obchodního rejstříku jako firma jednotlivce pod názvem J. Havlíček, umělý válcový mlýn, Lhota.
Jan Havlíček byl uznávaným podnikatelem, působil až do r. 1927 jako starosta Lhoty, v této funkci se zasloužil o zřízení místní školy a v r. 1921 také železniční zastávky.
Areál byl odkoupen a postupně revitalizován se záměrem vybudovat zde areál občanské vybavenosti (hotel, turistická ubytovna,konírna), sportu a rekreace. Při záměrech bylo jednoznačně rozhodnuto respektovat regionální biokoridor ÚSES podél řeky Opavy, lesy, remízky, mokřady i vodní toky s doprovodnou zelení, trvalé travnaté povrchy stejně jako prvky ekologické stability.
Celé území oplývá množstvím přírodních skvostů. Citlivými úpravami, vybudováním volnočasových aktivit (minizoo, půjčovna lodí pro možnost sjíždění části řeky Opavy, půjčovna kol pro možnost poznávání okolí, vybudování konírny pro možnost rekreační jízdy na koni, obnovení slepého ramene řeky – vybudování rybníka pro možnost rekreačního rybolovu atpod. ) bychom rádi tento kus území zpřístupnili široké veřejnosti, rodinám s dětmi, stejně jako podnikatelským subjektům pro semináře, školení, či teambuildingové akce. Zpřístupněná unikátní technologie bývalého mlýna a malé vodní elektrárny opravená do podoby jakéhosi „technického muzea“ jistě zaujme a přitáhne žáky, studenty, ale i ostatní veřejnost.
Jsme přesvědčeni o tom, že pobyt v nově vytvořeném areálu ještě více pozvedne prestiž a přitažlivost našeho regionu a stane se výletním místem a zajímavou turistickou lokalitou pro české, ale i zahraniční subjekty.
Rádi bychom také navázali na zaniklou tradici tohoto území spojenou s aktivitami provozovanými zde v minulosti místními spolky obcí Lhota, Mokré Lazce i Háj ve Slezsku. Území se opět může stát místem setkávání místních obyvatel.
Celé území bylo do konce roku 2007 ve vlastnictví fyzických osob, které, vzhledem k věku, neměly možnost provádět nutné udržovací práce v potřebném rozsahu. Část bývalého mlýna je dokonce po požáru v roce 1986 nepřístupná. V současné době provádíme nutná odstranění havarijních stavů, především v okolí řeky Opavy. V únoru 2008 jsme požádali o změnu územního plánu obce. Dnes je území vedeno jako území podnikatelských aktivit s majoritou podnikání rušivého charakteru, dále zóna krajinné zeleně, zóna zemědělsky obhospodařované půdy.