... aneb pravdivý příběh o zločinu a pokání
Největším mlýnem vodní síly v našem kraji jest mlýn Havlíčkův ve Lhotě se svými rozsáhlými pozemky. Mlýn tento držívala stará rodina Hrnčířů od nepoměrných dob až do let 1870, kdy poslední potomek této rodiny František svůj mlýn odprodal jakémusi Halfarovi, menšímu mlynáři z Tvorkova v pruském Slezsku. Prodavatel Hrnčíř vymínil si při prodeji dosti značný výměnek, který Halfara velice tížil. V letech sedmdesátých přišla hodně mokrá a neúrodná léta, asi sedm po sobě. Obilí nebylo a mlynář nemlel, aniž z pole něco sklidil.
Výměnkář Hrnčíř byl bezohledný člověk a pronásledoval Halfara žalobami, když tento nemohl jemu v pravý čas a celé kvantum výměnku dodati. Z této příčiny povstalo mezi oběma veliké protivenství a nenávist. Halfar a jeho rodina zdála se býti dosti svědomitá a křesťanská. Žena Halfarova byla zvláště zbožná osoba, ale začátkem toho protivenství zemřela, rovněž brzy nato i jeho hodná starší dcera. Mlynář zůstal se svým tichým mírným synem Josefem a poslední dcerou, nepříliš hospodárnou, na svém mlýně už skoro v zoufalství hospodařili a se svým výměnkářem na život se hněvali. Mlynář Halfar pojal tak strašnou myšlenku do sebe, že protivníka svého zavraždí.
Výměnkář Hrnčíř rád sobě a často vyšel na procházku, a to nejčastěji k večeru, když se už hodně setmělo. Halfar, který nevypustil ze srdce myšlenky Hrnčíře zavraždit, připravil se odhodlaně na tento skutek. Bylo to v adventě v tmavé noci, když si Halfar vzal připravenou už silnou hůl z tvrdého dříví, podobající se nějakému kůlu, a za tmavého večera sedl si do údolí pod železniční trať u samé cesty, kde starý Hrnčíř musel cestou okolo Halfara z Lazce ke Lhotě jíti. Ve chvíli, kdy Hrnčíř došel k Halfarovi, tento vyskočil a zasadil svému výměnkáři tím svým klackem silnou ránu do hlavy. Hrnčíř po této ráně ještě k zemi nepadl, ale odběhl pár kroků na pole, Halfar jej dále pronásledoval a mlátil klackem až Hrnčíře dobil, nechal jej ležeti a klacek krvavý zastrčil do skuliny pilíře mlýnské stodoly.
Druhého dne ráno, když šli lidé Lhotští do Lazec na roráty, pozorovali, že na poli, pár kroků od cesty, leží člověk a nehýbá se, ač na něho bylo několikrát voláno. Tito lidé poznali, že jest to mrtvola a prohlédli ji. Zhrozili se však, když poznali, že jest to pán mlynář Hrnčíř.
Zpráva ta se ve chvíli roznesla do okolí a četnictvo dostavilo se ihned na místo vraždy a též ihned Halfara zatkli a odvedli. Na místo zavražděného sebralo se hodně lidu a mrtvolu, která přes noc přimrzla, Lhotští lidé odvezli do jeho výměnku a po prohlídce lékařské byl na hřbitově hrabyňském pochován.
Co se ale stalo s Halfarem? Je to dlouhá historie, ale aspoň krátce to zde uvedu.
Halfar se k vraždě nepřiznal, ač byly mnohé známky, které dávaly důkazy, že to mohl jen on spáchati. Zemský soud v Opavě nemohl vraha odsouditi, protože neměl dostatek důkazů a soud byl podán před slezskou porotu. Halfar musel tedy celý půl roku ve vězení čekati, až zasedala zemská porota, která po důkladném jednání pro nedostatek důkazů a tvrdošíjné zapírání Halfarovo vraha osvobodila. Halfar přišel na svobodu, ale jeho svědomí jej tak hryzlo, že nepoznával žádné svobody, ale byl skutečným vězněm. Přestal se stýkati s lidmi, ze žádným slova nepromluvil, ani s domácím. Chodil sám po poli, po loukách, v dlouhém šedém plášti, s obnaženou hlavou a ponejvíce bosý, ustavičně držel růženec v rukou a modlil se. Do kostela hrabyňského v neděli chodíval, ale sám přes lesy, aby lidi nepotkával. V kostele klekával u samých dveří, na žádného se nepodíval a první k domu zase utíkal. Málo též pojídal, snad jednou denně, a vypadal jen kost a kůže. Celé okolí dobře vědělo, že mlynář Halfar sám sobě tresty a vězení předkládá a sebetrýzněním svůj hřích odpykává. Halfar několik roků takto svůj život trávil, až konečně onemocněl a ulehl. V té době konaly se svaté misie v Hrabyni. Známý pan farář Böhm věděl všecko, jak se Halfar chová, a proto vyslal do Lhoty dva misionáře, aby nemocného mlynáře připravili na cestu do věčnosti.
Skutečně se také podařilo těmto obětavým kněžím, že Halfara přivedli k tomu, aby se přiznal, že on je vrahem svého výměnkáře Hrnčíře, a žádal kněze, aby směl vykonati svatou zpověď. Ti povolili, ale s následující podmínkou: že Halfar musí dříve před více lidmi prohlásiti sám, že on je vrahem svého výměnkáře Hrnčíře. Nemocný přivolil. Vyvedli jej ze světnice až na dvůr, kde stálo velké shromáždění občanů. Halfar byl rodem Polák a vyslovil se následovně, majíce ruce vzhůru rozepjatés namáhavým hlasem a plačtivě zvolal: „Lidé dobří! Poslouchejte mě teď všichni. Přiznávám se vám, že já jsem zabil výměnkáře Hrnčíře. Prosím vás všechny proste za mě pána Boha, aby mi to odpustil a buďte všichni s Bohem…“
Nemocný žalostně se rozplakal a lid s ním rovněž. Odvedli nemocného do světnice a kněz po jeho upřímné zpovědi, udělil jemu kněžské rozhřešení. Halfar přijal svátosti umírajících s největší pokorou a druhého dne zemřel. Celý kraj měl z toho radost, že Halfar vyznal veřejně svou vinu, ale největší radost měl hrabyňský pan farář, že jeho ovečka, o kterou se tak bál, že zahyne, navrátila se k pastýři věčnému.